Za poslední měsíc jsem prožila tolik rozpačitých pocitů, zážitků a setkání s lidmi, že nevím, kde začít, o kterých se rozpovídat a které naopak milosrdně vynechat. Jedno vím jistě, vše co se mi přihodilo má společného jmenovatele a tím je POKORA. A tím nemyslím, skutečnost, kdy člověk přizná že nemá pravdu, není dost dobrý nebo něco neumí. Já myslím skutečnou pokoru s velkým „P“, kdy si člověk hluboko uvnitř sebe uvědomí, jak je bezmocný.
V jedno týdnu jedním dechem se dozvím, jak moc někomu scházím, jak moc jsem úžasná a zároveň, že s tím člověkem nemůžu být. Proč, protože mi nechce ublížit. Je téměř neuvěřitelné, jak mě má přečtenou a zároveň nevidí, co je pro mě důležité, co mě dělá tím, koho má rád. Nevidí moji hrdost. A proto si nevšimne změny, kdy volám, protože se mi stýská a kdy volám skutečně o pomoc...
Samozřejmě, že navenek jsem šťastná a spokojená holka. Vždyť se držím hesla, když je nejhůř usmívej se. Jen přes tu moji hrdost nějak není vidět, jak moc jsem zranitelná. A Jak moc si vážím okamžiků, kdy mi tiše přišel na pomoc, když jsem zlomená a pokořená vzdala snahu udělat svět kolem sebe lepším.
Teď ve skrytu duše brečím. Protože ztrácím člověka, který se vrátil, aby mi ukázal, že hrdost není vším.
