V zimě jsem si stýskala, proč zrovna já jsem stále sama. Moje kamarádka mi odpověděla téměř bez zaváhání: “Protože Bůh ví, že Ty to zvládneš!” Měla pravdu, teď už to zvládnu! Naučila jsem se, a že to bolelo, důvěřovat Bohu. Důvěřovat mu natolik, že se neptám proč se co děje, jak dlouho zkouška bude trvat ani jestli mám na ni dost síly. Protože vím, že nemám. Moje síly a schopnosti by nevystačily ani na první desetinu toho, co už jsem v jeho milosti zvládla.
Během vztahu se svým tehdy 2. klukem jsem si začala uvědomovat, jak moc se dokážu přizpůsobit. kolika věcí se dokážu vzdát, jen protože mám pocit, že je to pro toho kluka lepší. Pro něj možná, ale co pro mě. Tehdy jsem zapomněla že vztah tvoří 2. zapomněla jsem na sebe.
Po rozchodu jsem si dala velice náročný úkol. Najít sama sebe. Dřív než potkám kluka, kterého mi Bůh připravil. Tehdy mi bylo 21 let. a netušila jsem, kolik nepříjemných věcí se o sobě budu muset dovědět, kolik bolesti si prožiji a kolik těžkostí překonám. Teď jsem o 3 roky starší a jsem “někým jiným”. Už nejsem ta "tolerantní a přizpůsobivá holčička" jsem sama sebou. Taky už vím, že být sama sebou bolí víc než se někomu přizpůsobit. Být sama sebou také mimo jiné přináší výběr. Buď působit dojmem tvrdého člověka, vytvořit si obraný val a nikomu nedovolit přiblížit se, nebo mít odvahu ke zranitelnosti a dovolit blízkým lidem mě zraňovat a věřit, že to co dělají nedělají schválně.
Vybrat si znamenalo zvolit osamocení nebo bolest ze zranění. Já sama jsem velice zranitelný člověk a ze začátku jsem volila první variantu-samotu. Po třech letech hledání sama sebe, jsem pochopila, že druhá varianta je sice obtížnější, leč jediná možná. Časem jsem zjistila, že jedině když dovolím Pánu proměnit mé zraněné srdce, mohu najít sama sebe a necítit při tom hořkost a bolest, kterou jsem si v sobě tak dlouho nosila. Jedině v Boží milosrdné náruči dokážu být sama sebou a důvěřovat lidem a nechat je občas nahlédnout do mého ustrašeného nitra.
Byl to náročný úkol, ale obstála jsem. Mám odvahu být sama sebou, navzdory tomu kolika lidem se to nelíbí. Stále se bojím dovolit lidem nahlédnout do mého nitra a vidět má zranění. A netvrdím, že mě nebolí, když mi někdo svou nemotorností ublíží. Naopak bolest je mnohdy větší než, jsem si kdy dovedla představit. Jenže teď už nejsem sama.V přítomnosti Boží lásky se každým dnem mohu přibližovat svému skutečnému já, které jsem se tak dlouho bála ukázat světu. A také vím, že přesně takovou mě Bůh chtěl mít, když se mnou počítal ve svých plánech.
Za poslední měsíc jsem prožila tolik rozpačitých pocitů, zážitků a setkání s lidmi, že nevím, kde začít, o kterých se rozpovídat a které naopak milosrdně vynechat. Jedno vím jistě, vše co se mi přihodilo má společného jmenovatele a tím je POKORA. A tím nemyslím, skutečnost, kdy člověk přizná že nemá pravdu, není dost dobrý nebo něco neumí. Já myslím skutečnou pokoru s velkým „P“, kdy si člověk hluboko uvnitř sebe uvědomí, jak je bezmocný.
V jedno týdnu jedním dechem se dozvím, jak moc někomu scházím, jak moc jsem úžasná a zároveň, že s tím člověkem nemůžu být. Proč, protože mi nechce ublížit. Je téměř neuvěřitelné, jak mě má přečtenou a zároveň nevidí, co je pro mě důležité, co mě dělá tím, koho má rád. Nevidí moji hrdost. A proto si nevšimne změny, kdy volám, protože se mi stýská a kdy volám skutečně o pomoc...
Samozřejmě, že navenek jsem šťastná a spokojená holka. Vždyť se držím hesla, když je nejhůř usmívej se. Jen přes tu moji hrdost nějak není vidět, jak moc jsem zranitelná. A Jak moc si vážím okamžiků, kdy mi tiše přišel na pomoc, když jsem zlomená a pokořená vzdala snahu udělat svět kolem sebe lepším.
Teď ve skrytu duše brečím. Protože ztrácím člověka, který se vrátil, aby mi ukázal, že hrdost není vším.
